Knihy

Jak pomohu svému dítěti? (pdf 1,45 MB)

Co trápí naše rodiče (pdf 2,45 MB)


Miloš Kopecký - Důvěrný portét

Kniha o duši Miloše Kopeckého, druhá v pořadí v nakladatelství Eminent. Vedle intimní tvorby obsahuje také vybrané pasáže z jeho deníků a zpovědi několika žen Kopeckému blízkých, mimo jiné Věry Chytilové.

Zuzana Peterová - Jak jsme se zbláznili: Můj táta Ota Pavel a já

Předmluva
Byl docela přívětivý listopadový podvečer, vzduchem táhla vůně zlatavého listí, které pod nohama příjemně šustilo. Muž, který stál proti mně, zářil všemi světýlky: dvě patřila jeho čokoládovým očím, to třetí cigaretě. „Tak vy chcete napsat o nás dvou, tátovi a mně? Jak jsme se zbláznili? A jaký to je být oficiálním bláznem? Žádná sláva to není, to vám můžu říct hned. Ale jestli přece jen chcete, tak to zkusíme…“ S elegancí džentlmena se uklonil a pomalu odcházel do podzimní noci. Začali jsme se pravidelně scházet. Jednou týdně, vždycky v úterý ve dvě odpoledne. Jiří Pavel, syn spisovatele Oty Pavla, jeho pes Virgile a já. Pomalu vznikala zpověď o tom, jaké je to být nemocným, bláznem, který vůbec přežil, bojuje čtyřiadvacet hodin denně s Máňou a Depkou, s chorobou zvanou maniodepresivita… A přitom kdesi hluboko na dně jeho duše neustále svítí světélko čtvrté: láskyplnost a všeobjímající náruč pro druhé. Je jen na nás, „normálních“ lidech, abychom se nebáli nechat se obejmout a obejmuli sami: všechny nemocné i zdravé, kteří spolu s námi tiše našlapují na cestě, o které říkáme životní…

Miroslav Macháček - Zápisky z blázince

O Miroslavu Macháčkovi je známé, že si psal poznámky do knížek, opisoval citáty z časopisů a měl řadu deníků.

„Našla jsem jeden z doby, kdy jsem se narodila, a druhý z časů, kdy se léčil na psychiatrii. Přišlo mi zajímavé, jak tak známý člověk, kterého si lidé váží, žije obyčejný život. Hodnotil v něm třeba televizní program, nebo lékaře a ostatní pacienty z ústavu. Začala jsem je číst, protože mě zajímalo, jestli tam píše o mně. Přišly mi tak zajímavé, že jsem je zpracovala a vydala jako Zápisky z blázince,“ uzavírá Kateřina Macháčková.

William Styron – Ulehni v temnotách: Memoáry šílenství

Děj románu se odehrává z větší části ve Virginii a částečně pak v New Yorku v období obou světových válek. Čerstvě vystudovaný právník Milton Loftis se za služby v armádě seznámí s Helen, dcerou plukovníka. Po čase se vezmou a žijí šťastným životem průměrných Američanů. Poté Helen zdědí po své matce jmění, Loftisofi si postaví vlastní vilu na pobřeží a zařadí se mezi jižanskou smetánku. Jejich první dcera Maudie se narodí s těžkými mentálními i fyzickými poruchami, druhá dcera, Peyton, je v pořádku. Puritánsky vychovaná Helen se upne na povolnou loutku Maudie, kterou vychovává k obrazu svému, své víry v Boha a smyslu pro morálku. Milton se upne na Payton a vzniká mezi nimi vztah hluboké lásky přerůstající meze lásky rodičovské. Milton je na rozdíl od své upjaté ženy silně extrovertní až bohémský typ a vede Payton k podobnému stylu života.

Největším trnem v Helenině oku je jeho přehnané pití a nehoráznost, s jakou Payton rozmazluje. Začne na Payton žárlit a nenávidí ji a při každé příležitosti jí svou nenávist dává skrytě najevo, až ji Payton začne taky nenávidět. V rodině panuje trvale napjatá atmosféra, kterou ještě přiostří Miltonův poměr s Dolly Bonnerovou, dlouholetou důvěrnou přítelkyní a později milenkou. Ani poté, co Payton odjede studovat do N.Y. se vztahy v rodině nevylepší a neustále nemocná Helen se utíká stále častěji vypovídat Carey Carrovi – místnímu duchovnímu, ale ani ten jí podle jejího názoru nerozumí. Maudie záhy umírá a s ní pro Helen umírá i Bůh a Láska.

Po její smrti se ale po mnoha letech dají s Miltonem znovu dohromady a několik měsíců žijí v naprosté idyle. Z Payton vyroste nádherné mladé děvče a po několikeré známosti se rozhodne ke sňatku s židovským malířem. Helen jí přichystá velkolepou svatbu a předstírá hlubokou rodičovskou lásku. Po svatbě se ale obě pohádají a vyznají si vzájemnou nenávist. Po tomto incidentu P. odchází nadobro z domova a Milton, který je již naprosto přesvědčen o Helenině duševní chorosti, opět utíká za Dolly. Bezbřehá láska k otci způsobí, že P. není schopna milovat nikoho jiného, ani svého manžela Harryho. Ten jí trpí její alkoholové dýchánky i časté úlety spojené s roztěkaností a nedostatkem zodpovědnosti. Jeho trpělivost dojde konce, když jej P. začne podvádět. Opustí ji a Payton se v alkoholovém opojení ze zoufalství zabije.

Román je napsán formou toku myšlenek tří hlavních postav, z nichž ústřední je Helen, a to hned na několika úrovních, formou vzpomínek. Dějová linie začíná příjezdem Paytoniny rakve do rodného Port Warwicku, kde ji vyzvedá zdrcený Loftis poté, co jej Helen odmítla doprovodit. Už na začátku knihy je jasné, že osud této rodiny byl sebezničující a tragický. Příčiny tohoto osudu jsou postupně osvětlovány Miltonovými vzpomínkami během cesty na hřbitov. Autor tímto způsobem nenásilně vystihl hlavní události a vlastnosti povah a vztahů, které vyústily v čtenáři již známý strašný konec. Miltonovy myšlenkové pochody jsou v průběhu místy nahrazeny myšlenkami Careyho Carra i samotné Helen a téměř v závěru knihy jsou podrobně popsány Paytoniny myšlenkové pochody, které vyústily v sebevraždu. Závěr knihy se pak zaměřuje na černošské služebnictvo Loftisových i na černochy všeobecně a zvláště pak na jejich víru, která je zde až ironicky zkarikaturována.

Z myšlenek a rozhovorů hlavních hrdinů jasně vyvstávají jejich povahové rysy. Helen je vyobrazena jako silně věřící puritánka se striktními zásadami a nedostatkem pochopení pro méně omezené členy rodiny, před kterými si připadá morálně na výši a také s nimi podle této představy jedná. Její láska se koncentruje jen na ubohou nemohoucí Maudii a ostatní, zvláště pak muži, jsou pro ni hodni pouze opovržení. Zvláště pak pro její svobodný způsob života nenávidí Payton. Milton je muž, kdysi silně milující svou ženu, nyní však slepě tápající po její lásce. Přestože je jí veřejně nevěrný a skrytě jí odsuzuje za její chování k Payton, není s to se od ní odpoutat, a i když tuto neschopnost omlouvá svým nedostatečným finančním zabezpečení, pojí jej k Helen ještě zbytky lásky a definitivně od ní odejde až po P. svatbě, i když po P. smrti se snaží s Helen opět sblížit, ale nakonec jsou mu její chaldnost a nezájem nad smrtí dcery jasným signálem naprostého rozkladu osobnosti a smrti duše, kterou ztratila při smrti M. a on po smrti P. Payton byla po celý život obětí rodinných vztahů. Miltonova láska a rozmazlování ostře kontrastovala s Heleniným chladem a nezájmem. Stala se z ní nestabilní roztěkaná osobnost se silnými alkoholickými sklony bez schopnosti milovat. Ve stavu opilosti ji pronásledovaly kruté zážitky a přeludy z dětství a tak nikdy pořádně nevyspěla a zůstávala tatínkovou rozmazlenou holčičkou. Chorobnost základů její osobnosti ji pronásledovala po celý krátký život a byla příčinou jeho konce. Poutavě sestavený román napsaný s jemně nahořklým až kritickým podtónem je symbolem beznadějné propojenosti lidských osudů, která v tomto případě vede k jejich vzájemné záhubě.

Kurt Wonnegut (junior) - Toulavý autobus

Hlavními postavami jsou cestující a lidé, jejichž cesty se střetnou v kalifornském zájezdním hostinci 'Na křižovatce rebelantů'. Místu, kde se tento hostinec nachází se říká 'Nároží povstalců.' Tito lidé, kteří žijí ve zmechanizované a odhumanizované společnosti prožívají dvojí život: skutečný, který neberou na vědomí a pohybují se v něm jako ve snu a život snů, kterému věnují všechny své myšlenky. Příběh začíná příjezdem autobusu, jehož cestující by měli pokračovat v cestě, a to autobusem Juana Chicoye. Autobus je ale v hrozném technickém stavu, a proto musí cestující strávit jednu noc na 'Nároží povstalců'. Druhý den ráno Juan a jeho pomocník Puchejř opraví autobus a jízda začíná. Jeden z cestujících předpovídá průtrž mračen, a i když ho nebere nikdo vážně, ukáže se, že měl pravdu. Cestující se vlastní volbou vyhnou mostu, jenž byl ohrožen vodou a volí dlouho nepoužívanou a neznámou cestu. Juan prožívá vnitřní souboj a rozhoduje se zda se má ještě vrátit k ženě, o které ví, že se nachází v opilém stavu. Autobus se zaboří do bahna a nelze pokračovat v cestě. Tato událost je znamením pro Juana, který se rozhoduje pro odchod a opouští autobus. Mildred jej po hádce s rodiči následuje. Po jejich setkání již Juan netouží po divokém životě a vrací se k ostatním. Po spolupráci všech přítomných může autobus pokračovat v cestě.

Sylvia Plathová - Pod skleněným zvonem

Pod skleněným zvonem je autobiografické dílo, které mistrně popisuje typický život v Bostonu, studia, postupné objevení psychotických příznaků, léčbu na psychiatrii i šokovou terapii.

Sylvia Plathová (1932 – 1963) vyrůstala v malém přímořském městečku u Bostonu a po smrti otce, významného profesora biologie se s matkou a mladším bratrem přestěhovali na poměrně honosné předměstí Bostonu. V roce 1950 vyšla Plathové první povídka v časopisu Seventeen, ale bylo to poté, co jí pětačtyřicet povídek odmítli. V témže roce získala stipendium na největší dívčí vysokou školu v Northamptonu ve státě Massachusetts. Byla vynikající a velmi aktivní studentkou. Léto a podzim roku 1953 jsou zachyceny v románu Pod skleněným zvonem (The Bell Jar) tak věrně autobiograficky, že když román vyšel v Londýně o deset let později, zvolila si Plathová raději pseudonym Victoria Lucasová. Zároveň také ještě nepovažovala svůj první román za vážnou literaturu. Po měsíční stáži v New Yorku v módním časopise Mademoiselles a třech vydaných básních v prestižním časopise Harper’s se Plathová musela léčit na psychiatrii a podrobit se šokové terapii, jak je to mistrně vylíčeno v románu.

Stejně jako hrdinka knihy i Plathová se vrací zpět na školu, v roce 1955 ji s čestným titulem dokončuje a odjíždí na roční stáž do anglického Cambridge. Tam se seznamuje se svým budoucím manželem, básníkem Tedem Hughesem. Spolu se pak v roce 1957 stěhují do Spojených států, odkud se zase za dva roky vracejí do Anglie. Vychází jí první kniha poezie. V roce 1961 získává stipendium k napsání románu. V roce 1962, s dvěma dětmi na krku a po rozchodu s manželem, pracuje usilovně na románu i básních. Pod skleněným zvonem vyšlo v lednu 1963 a Plathová byla deprimována kritikami, které se objektivnímu čtenáři zdály docela slušné. Začaly se jí vracet psychické problémy a 11.února 1963 spáchala sebevraždu.

Ken Kesey - Vyhoďme ho z kola ven

Ken Kesey se narodil roku 1935 ve Spojených Státech. Psát začal počátkem šedesátých let a hned jeho první kniha Vyhoďme ho z kola ven (One Flew Over the Cuckoo’s Nest, 1962) se stala bestsellerem a to i díky filmovému zpracování Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem z roku 1975. Kesey svým románem upozornil na prostředí ústavů pro duševně choré, v nichž jsou izolováni a převychováváni lidé, kteří se příliš odlišují od znormalizovaných občanů společnosti. Kritici tohoto autora zařadili do dnes už velmi početné řady amerických civilizačních kritiků, z nichž největší význam pro Keseyho měli zejména představitelé beatnické generace z let padesátých, konkrétně Jack Kerouac a William Burroughs. U nich našel inspiraci pro vzpouru jedince pro institucím a okolnímu světu.

Barbara Gordonová - Tančím tak rychle, jak dokážu

Autentický psychologický román inspirovaný zážitky a zkušenostmi z psychiatrického léčení, které autorka podstoupila jako oběť dlouhodobého laického užívání sedativ. Úplné zhroucení čtyřicetileté americké televizní režisérky přišlo bez výstrahy v době jejích největších tvůrčích úspěchů a jeho následkem byla ztráta partnera, přátel i zaměstnání. Jako součást terapie i jako hráz proti úzkosti píše tento deník, sugestivní a upřímnou výpověď o životě člověka v exponovaném postavení v současné komerční společnosti,i vážně míněné varování před nezodpovědnou manipulací s drogami.

Joan Greenbergová - Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem

Stěží někdo dokázal popsat onen podivný svět duševní nemoci otevřeněji a krásněji, než jak to dokázala Joanne Greenbergová v tomto románu – v oslnivém příběhu vyprávějícím o třech letech, která mladá dívka strávila v léčebném zařízení pro duševně choré, a o jejím návratu ze světa šílenství do světa skutečnosti. Kniha je autobiografickým příběhem duševně nemocné dívky, která se díky psychoterapii vyléčí. Je napsána s velkou citlivostí i hlubokým psychologickým ponorem, a protože vyrůstá z autorčiny trýznivé zkušenosti s psychotický onemocněním, je působivou a autentickou výpovědí o kořenech a historii jejího onemocnění i o její léčbě a procesu uzdravování.

Autorka, která byla jako šestnáctiletá dívka léčena psychoanalytičkou dr. Friedou Fromm-Reichmannovou, podává dramatické a přesvědčivé svědectví o psychoterapeutické léčbě, která byla prováděna v době, kdy ještě na psychiatrii nebyly k dispozici antipsychotické léky. Z autorčina svědectví vyzařuje obdiv a láska k dr. Friedě Fromm-Reichmannové, která byla zakladatelkou americké interpersonální školy v psychoanalýze a průkopnicí dlouhodobé psychoanalytické psychoterapie psychotických pacientů. Tato žena byla známá svým tvořivým a hluboce empatickým přístupem k psychotickým pacientům, pro jejichž prožívání měla nevšední porozumění.

Ingmar Bergman - Filmové povídky (povídka Jako v zrcadle)

Výbor zahrnuje sedm filmových povídek-scénářů, které dávají čtenáři možnost projít Bergmanův umělecký vývoj od 50. let až do poloviny let sedmdesátých. Povídky-scénáře k filmům Sedmá pečeť (1956), Lesní jahody (1957), Jako v zrcadle (1961), Hosté večeře Páně (1962), Mlčení (1963), Scény z manželského života (1974) a Hadí vejce (1977) zahrnují nejen nejvýznamnější etapy jeho tvorby v tomto období, ale reflektují i rozmanitost jeho autorského zájmu, který se nevyhýbá jak široce filozoficky koncipovaným dílům, tak příběhům s výrazným introspektivním charakterem.

V prvním dle „komorní trilogie' (Jako v zrcadle, Hosté Večeře Páně, Mlčeni) vnáší Bergman na filmové plátno existenciální filosofii, konkrétně hledání Boha a v obecnějším významu hledání smyslu života. Metafora obsažená v názvu filmu, který odkazuje k Epištole sv. Pavla, naznačuje, že Bůh na tomto světě je poznatelný pouze nepřímo, „v zrcadle'. Hlavní hrdinka, schizofrenička Karin (Harriet Anderssonová) vyzařuje i ze své zastřené mysli duchovní světlo, i když stále častěji zatemňované úzkostí z chorobně uzavřeného nitra. Atmosféra a klimatický stav ostrova, kde se v letním čase setkává otec - spisovatel v tvůrčí krizi - se svými dvěma dospělými dětmi, působí jako emocionální i dramatické pozadí pro vzájemnou konfrontaci rozrušených rodinných vztahů. Film natočil Bergman na ostrově Farii, kde našel útočiště a postavil si dům („Tady je bezpečí. Neptejte se proč, všechna vysvětlení budou jen neobratná dodatečná zdůvodnění.'). Tento ostrov se stal dějištěm ještě několika jiných jeho filmů, jejichž sevřené komornosti vyhovovala ostrovní izolovanost a odloučenost od civilizačních rušivých vlivů.

Margita Bartošová - Jako v zrcadle

Nakladatelství KONFRONTACE, Hradec Králové, 1995
Podtitulek: Psychoterapeut nastavuje zrcadlo pacientovi Pacient nastavuje zrcadlo psychoterapeutovi 

…. Pak Dr. Racek řekl, že zná jiný lidi, kteří jsou na tom hůř než já. Dvacetiletá Terapeutka mlčela, pozorovala mne jedním okem a souhlasila. Připadalo mi, že se na mne Dr. Racek zlobí a teď jsem mu přišla konečně do rány. Když jsem mu řekla, co si opravdu myslím, chci říct, co cítím, že chci spáchat sebevraždu, když se mni takhle jednají , řekl proč s ním manipuluju. Pak se ještě na něco ptal a já jsem mu řekla, že mi nezbývá nic jiného, a v tu chvíli poprvé prolomila mlčení Dvacetiletá Terapeutka a řekla: “Ne nezbývá, ty nechceš. Takhle je to pro tebe jednodušší.“ (Mimochodem tykání mi nabídla ona a mne to bylo nepříjemné, ale nedokázala jsem říct ne“).
Bylo to hrozný, vždyť to nebyla pravda! Hrozný bylo, jak se na mne doopravdy zlobili, jak byli sebejistí a jistí, že jsou v právu a že se nemýlí a že si to mohou dovolit a že se nic nestane. Připadalo jim to ode mne jako drzost a ne jako nemoc.

Odešla jsem opravdu ve vážném stavu. Jediný, kdo mi tenkrát v KC po tomto úrazu (smrtící ráně) poskytl 1. pomoc, byl František, který mi řekl, abych si z toho nic nedělala, že jemu se už také kolikrát stalo, že mu někdo vynadal. Já jsem to ale nedovedla a byla ve velice vážném stavu. Nezbývá než doufat, že všichni byli plně při vědomí toho, co dělají, a ne v iluzi. Nedokázala jsem udržet vlastní Já. KC pro mne zmizelo. Přes týden jsem ležela v bytě úplně sama a vůbec nemohla vstát. Myslela jsem, že jsem mrtvá. Myslela jsem, že celý svět mne vidí jinak, než jaká jsem doopravdy. Pak jsem vstala, ale jsem mrtvá. Automaticky jsem se o sebe starala. Byla to smrt.

Bála jsem se zavolat i dědečkovi, jedinému člověku, který zbyl na světě – když mi Michal na Měsíci udělal tohle. Bála jsem se, že když zavolám, zmizí i dědeček. A pak jsem dědečkovi zavolala, a dědeček řekl, abych přijela. PRÁZDNINY 1993 (27.2.1994)
Manipulace získává jednoznačně kladné hodnocení.
(úryvek z knihy Margity Bartošové, Jako v zrcadle) 

Edgar Allan Poe - Zánik domu Usherů

Hrdina přijede po několika letech navštívit svého přítele, Rodericka Ushera, který bydlí ve starém obydlí, které kolem sebe šíří jakousi nepopsatelnou aureolu. Vše je zde velice pochmurné. Usher je nemocný jakousi podivnou chorobou. Jeho sestra umírá během doby návštěvy. Oba jí jdou společně uložit do rakve a tu pak odnesou do sklepení do staré kobky. Asi po dvou týdnech se oba v noci sejdou a předčítají si román. Venku zuří bouře a zámek je obklopen podinvým zářením. Během četby se ozývají zvuky doplňující děj knihy. Řev draka, třískot nábytku, pád štítu, . . . Usher najednou vyskočí a řekne, že ty zvuky vydává jeho sestra pohřbená za živa a poté ukáže na dveře a vykřikne, že je za nimi. Dveře se rozletí a za nimi opravdu je jeho sestra. Usher umře a hrdina urychleně utíká pryč. Venku se ohlédne a co nevidí - starý zámek se hroutí a padá do bažiny.

Vypravěč, od kterého neznáme jméno, se dostává do situace, kdy mu píše zoufale jeho kamarád o pomoc. Vypravěč přijíždí a když se nachází v blízkosti domu jeho přítele z dětských let, zachvátí ho při pohledu na okolí domu stesk a dům samotný stesk ještě zvětšuje. Přes všechnu nadpřirozenou sílu, která na něj z domu působila, se rozhodl v domě se svým přítelem zůstat a sdílet s ním jeho problémy. Věděl o svém známém velmi málo i přes to, že byl jeho nejlepším ba i jediným přítelem. Jeho přítel se jmenoval pan Roderick Usher a pocházel z velkého, váženého a hlubokého kmenu, který nikdy nevydal žádnou poboční větev. Když přemítal o tom, jak se vlastnosti panství dokonale shodují s vlastnostmi rodu, plnil jeho představu nepřekonatelný úžas. Tedy podle jména rodu přítele se dům v jejich panství jmenoval už po dlouhou dobu 'Dům Usherů'.

Při vstupu mu sluha odebral zavazadla a on ho následoval spletitými chodbami až do jeho komnaty. Po chvíli ho komorník odvedl ke svému pánovi. Když ho jeho přítel spatřil, s nadšením ho uvítal. Od chvíle, kdy se viděli naposled, se jeho přítel velmi změnil. Byl velmi hubený a mrtvolně bledý. A vnitřní stav jeho přítele nebyl o moc lepší - nedůslednost a rozvrácenost. Zevnějšek postavy pana Rodericka Ushera byl v knize barvitě popisován stejně jako zevnějšek domu a vnitřek domu byl popsán podobně jako duševní stav již zmíněného pana Rodericka Ushera.

Pan Roderick Usher měl sestru, byla jeho dvojčetem a také společnicí v životě již po dlouhá léta. Sestra pana Ushera se jmenovala Madeline a byla velice těžce nemocná.

Po nedlouhé době sestra pana Ushera zemřela a on požádal našeho vypravěče, aby mu pomohl doprovodit jeho sestru na poslední cestě. Jeho přítel samozřejmě souhlasil a o to větší bylo jeho překvapení, když ho jeho přítel poprosil, aby mrtvou odnesli pouze do podzemní kobky než ji uloží do hrobu z důvodů její těžké a vleklé nemoci. Přítel - vypravěč tedy panu Usherovi pomohl.

Jedné bouřlivé noci, kdy nemohl vypravěč usnout, k němu přišel jeho kamarád pan Usher a svěřil se mu, že nemůže usnout. Dělali si vzájemně společnost. Pan Usher najednou znervóznil a sledoval bouřlivou noc venku, ale jeho přítel ho od okna odtrhl se slovy 'na to se nesmíš dívat' a začal mu předčítat z nějaké knížky. Vypravěči se zdálo, že slyší nějaké zvuky, pochvíli jeho přítel promluvil a přiznal se k hrůznému činu. Řekl mu, že jeho sestra nebyla mrtvá, že ji do kobky uložili živou. Po chvíli jeho přítel vykřikl: 'Ona stojí za dveřmi'. A opravdu, dveře se rozletěli a za nimi stála sestra pana Rodricka Ushera, Madeline. Vrhla se mu okolo ramen a Roderick leknutím ze šoku zemřel. Vypravěč okamžitě vyběhl z toho domu, z toho místa, z toho města a dům rodiny Usherů mohl zaniknout stejně jako dlouhý a vážený rod jejich rodiny.

Samuel Shem – Hora hoře

Shem psychiatrické sanatorium Hora hoře líčí jako nepřehledné panoptikum postav lékařů i pacientů, přičemž hranice mezi těmito kategoriemi není vždy zřetelná. Pravidlo, že každý psychiatr se specializuje na chorobu, kterou sám trpí, se z paradoxního bonmotu stává deprimující skutečností a vyhlášený útulek pro duševně nemocné dějištěm komických, groteskních, absurdních i tragických a děsivých událostí. Roy Bash přichází na Horu hoře pln respektu k tamním proslulým odborníkům na psychoterapii, naivně přejímá jejich metody a jen pomalu a postupně odhaluje pravdu: pro řadu terapeutů představují pacienti jen zdroj financí, prostředek zvýšení odborného renomé nebo materiál, na němž je možno klinicky ověřovat nové medikamenty i nové 'léčebné' postupy; v těch nejhorších případech jsou pacienti objekty, na nichž si lékaři odreagovávají vlastní komplexy a duševní úchylky.

Roy tyto mechanismy naštěstí odhaluje dříve, než se sám stane jejich obětí; na své cestě k prozření téměř ztratí přátele, partnerku i osobní integritu. Na poslední chvíli a pod vlivem tragických událostí si uvědomuje, že skutečně účinná pomoc proti onemocnění duše cizí i vlastní se zakládá na základních lidských hodnotách soucitu, empatii a lásce.

Yoram Yovell - Nepřítel v mém pokoji, Portál 2005

Kniha je psána jako soubor příběhů, v nichž v hlavní roli vystupují klient a terapeut, zároveň je ale učebnicí psychoterapie, protože případy jsou vybírány podle různých chorob a psychických narušení a jejich vždy odlišného způsobu terapie (ztráta smyslu života u bohatého člověka, posttraumatický stres, erotický přenos mezi klientem a terapeutem, kognitivní terapie chování, hraniční poruchy osobnosti, výklad snů, sebevražda, deprese, anorexie, strach, paranoia a schizofrenie). Autor výstižně líčí vývin terapie u jednotlivých případů i s tím, jaký průběh měl někdy velmi složitý vývoj vztahu k jeho pacientům (striptérka, terapie palestinského studenta u židovského doktora, terapie chirurga, který měl po válce v Libanonu posttraumatické výpadky paměti aj.). Součástí příběhů jsou také úvahy autora o příslušných medikacích, o způsobu léčby, terapie, psychoanalýzy apod., které odborníkům umožní používat knihu jako případovou učebnici. V tomto smyslu je ke každé povídce také připojen seznam doporučené a doplňující literatury.

Cílová skupina
Kniha je psána pro milovníky psychologizující prózy s přesahem do odborného žánru. Kniha bude užitečná i pro odborníky z oboru psychologie a psychoterapie jako doplňková četba k odborné literatuře.
Autor

Irvin Yalom - Chvála psychoterapie, Portál 2003

Na základě svých pětatřicetiletých zkušeností na poli psychoterapie pojal Yalom svou knihu Chvála terapie jako průvodce úspěšnou psychoterapií. Knihu tvoří pětaosmdesát krátkých kapitol, jež představují směsici myšlenek a technik, které se autorovi při jeho vlastní terapeutické práci osvědčily. Yalomovy úvahy doplněné vlastními zkušenostmi a případy z praxe mohou obohatit terapeutický proces nové generace psychoterapeutů a jejich klientů.

Irvin Yalom - Láska a její kat, Portál 2004

Dnes již klasický bestseller autora povídek z psychoterapeutické praxe Deset povídek, které odhalují touhy a motivace lidské duše a zároveň nechávají nahlédnout tajemství, frustrace, patos i humor objevující se v terapeutickém vztahu.

Irvin Yalom - Lži na pohovce, Portál 1999

Na pozadí příběhu několika analyticky orientovaných terapeutů a jejich pacientů, který se odehrává v současném San Francisku, přední americký psychoterapeut otevírá řadu zásadních problémů pomáhajících profesí: vztahy mezi profesionály a jejich klienty, mezi terapeuty navzájem, otázky přenosu a protipřenosu, motivace jednotlivých terapeutů, jejich osobní zralosti a integrity, věrnosti (analytické) doktríně a tvořivosti, autentičnosti v profesionálním vztahu. Autor dává čtenářům nahlédnout do průběhu terapie a supervize, práce se sny, ale i vztahů a postojů v psychoterapeutické komunitě. Přitom se knihou prolíná napínavý děj s detektivní zápletkou.

Irvin Yalom - Léčba Schopenhauerem, Portál 2006

V době, kdy konfrontace s tématem smrti přiměje významného psychiatra Hertzfelda zamýšlet se nad smyslem svého životního povolání, naváže znovu kontakt s Philipem, atraktivním a arogantním člověkem závislým na sexu, kterého léčil před patnácti lety. Filozof Philip nyní studuje, aby se stal sám terapeutem. Hertzfeld mu má poskytnout supervizní hodiny potřebné k dosažení titulu - ovšem pouze za předpokladu, že se Philip nejprve zúčastní Hertzfeldovy skupinové terapie, během níž by pracoval na svých vztazích. Shodou okolností se však ukáže, že Pam, další členka terapeutické skupiny, je jednou z Philipových obětí před mnoha lety - a dodnes je touto zkušeností traumatizovaná. Konfrontace s touto situací z minulosti přivede členy terapeutické skupiny k nečekané účasti a k nebývalým změnám v jejich životě…Yalom zde rozehrává skutečný příběh ze života filozofa Artura Schopenhauera (který je Philipovým osobním guru, alter ego a inspirací) do podoby čtivého románu, spojujícího pohled do prostředí skupinové terapie s vlivem Schopenhauerových myšlenek na současnou filozofii. Knihu uvítají čtenáři se zájmem o populární psychologii a psychoterapii i odborníci pomáhajících profesí a jejich klienti.